loading
Scena Polska
DZIADY
Adam Mickiewicz

DZIADY

Adam Mickiewicz

Reżyseria: Bogdan Kokotek
Premiera: 6. 1. 2024
Program: pobrać

Adam Mickiewicz (1798-1855) – poeta, działacz polityczny, publicysta, tłumacz, mistyk, dowódca wojskowy – obok Juliusza Słowackiego i Zygmunta Krasińskiego uważany za największego poetę polskiego romantyzmu (zaliczany do grona tzw. Trzech Wieszczów), a nawet za jednego z najwybitniejszych na skalę europejską.

„Żadne z uczuć ludzkich nie jest obce jego poezji, a więc spowiada się poeta i ze wzruszeń najskryciej osobistych – ale słowo Mickiewicza jest przede wszystkim głosem milionów, jest bohaterskim wezwaniem do walki o wolność. Mickiewicz – ten, który żyje w pamięci powszechnej narodu – to przede wszystkim poeta walki”.

„Dziady” to cykl dramatów romantycznych, wieloczęściowe dzieło, które powstawało na przestrzeni kilkunastu lat. Chronologicznie pierwsze są części II i IV (nazywane wileńsko-kowieńskimi), nieco później powstawała Dziadów cz. I zatytułowana Widowisko (ma charakter nieukończony), a w 1832 r. poeta napisał III część Dziadów (nazywanych drezdeńskimi). Elementem łączącym wszystkie części jest przeobrażający się bohater, zaprezentowany najpierw jako Upiór, potem Widmo, Gustaw, a wreszcie Gustaw-Konrad.

 

Bo słuchajcie i zważcie u siebie,

         że według bożego rozkazu:

         Kto nie doznał goryczy ni razu,

         Ten nie dozna słodyczy w niebie.

 

Bo słuchajcie i zważcie u siebie,

         że według bożego rozkazu:

         Kto nie dotknął ziemi ni razu,

         Ten nigdy nie może być w niebie.

 

Spektakl trwa 105 min. + 20 min. przerwa

Więcej o spektaklu

Obsada
 

AKT I

 

Scena 1  - Dziewica - Martyna Braca

Scena 2 -  Guślarz – Bogdan Kokotek

                2 Aniołki / Dzieci – Kamil Mularz, Iwona Bajger

                Widmo złego pana - Tadeusz Hankiewicz

                Dziewczyna - Katarzyna Kluz

                Gustaw –mara - Marcin Kaleta

                Pasterka w żałobie - Martyna Braca

 

              Chór mężczyzn i kobiet (wcielający się również w Kruki,Sowy,Puchacze) :

I.Bajger, K.Kluz,B.Stonawska,M.Pikus,L.Chrzanówna,A.Paprzyca,K.Mularz,T.Hankiewicz,

J.Wyszomirski,G.Widera,T.Kłaptocz

Scena 3  - Ksiądz prawosławny - Karol Suszka / Bogdan Kokotek

                2 Dzieci - Kamil Mularz, Iwona Bajger

                Gustaw - Marcin Kaleta

Scena 4 - Salon warszawski - Hrabia – Bogdan Kokotek        

                                            Literat – Tadeusz Hankiewicz   

                                             Wysocki - Jakub Wyszomirski 

                                            Szambelan – Adam Milewski

                                            Panna  - Martyna Braca

                                            Niemojewski – Werner Widera

                                            Dama 1 - Lidia Chrzanówna

                                            Dama 2  - Katarzyna Kluz

Scena 5 -  Wileńskie więzienie - Duch /Anioł  -  Małgorzata Pikus

                                               Diabeł - Barbara Szotek-Stonawski

                                               Gustaw - Marcin Kaleta

                                               Jan - Jakub Wyszomirski

                                               Ks. Lwowicz - Bogdan Kokotek

                                               Tomasz - Adam Milewski

                                               żegota - Kamil Mularz

                                               Kapral - Tadeusz Hankiewicz

AKT II

Scena 1Gustaw / Konrad - Marcin Kaleta

               Diabeł - Barbara Szotek-Stonawski

               Anioł - Małgorzata Pikus

 

Scena 2: Ks.Piotr - Tomasz Kłaptocz

              Kapral - Tadeusz Hankiewicz

              Konrad - Marcin Kaleta

              Więzień Jan - Jakub Wyszomirski

 

Scena 3:   Senator – Grzegorz Widera                                  Młoda Dama – Martyna Braca

                Doktor – Adam Milewski                                      P.Doktorowa – Katarzyna Kluz                   

                Pelikan – Kamil Mularz                                        P.Pelikanowa – Lidia Chrzanówna

                Lokaj – Bogdan Kokotek                                     Księżna – Barbaba Szotek-Stonawski

                Lokaj 2 – Marek Michałek                                    Starosta – Tadeusz Hankiewicz

                Ks. Piotr - Tomasz Kłaptocz                                 Pol – Werner Widera

                P. Rollison – Anna Paprzyca                                Bestużew – Jakub Wyszomirski

                Kmitowa – Małgorzata Pikus                                żołnierz - Marek Michałek

 

Scena 4:   Guślarz – Bogdan Kokotek

                Kobieta –Martyna Braca

 

Inspicjent Anna Kaczmarska

Sufler Iwona Bajger

Opracowanie i reżyseria Bogdan Kokotek

Scenografia i kostiumy Krzysztof Małachowski

Muzyka Zbigniew Siwek

Choreografia Gabriela Klusáková

Válka o svobodu ducha  

           

            Polská scéna uvedla v premiéře jedno z nejzásadnějších děl polské literatury Dziady v režii a úpravě Bogdana Kokotka. Autor předlohy, Adam Mickiewicz, patří k tzv. třem prorokům, autorům polského romantismu, kteří ve svých textech zachycovali osudy Polska v době, kdy neexistovalo na mapách. Dziady jsou původním slovanským rituálem uctívajícím zesnulé, který se mohl odehrávat několikrát do roka a duším jsou při něm nejčastěji nabízeny různé druhy darů, zvláště ve formě potravin. Různé variace tohoto zvyku se zachovaly až do dnešních dnů a jejich obdoba je zahrnuta také ve východní křesťanské liturgii. Stejnojmenné dramatické dílo uctívá nejen předky, ale také národ, který z nich pochází, reflektuje náboženské otázky, mezilidské vztahy, dualitu lidského a metafyzického světa i mocenské role ve společnosti. Interpretace těchto motivů v divadelních realizacích napříč dějinami mnohdy doprovázely kontroverze a hlasitý politický odpor, který odmítal prezentované názory a postoje. Básnické drama se skládá ze čtyř částí, jež spojují postavy vystupující často pod jinými jmény, jejichž změny odrážejí proměny těchto postav v toku času.

            V těšínských Dziadech je největší důraz kladen na zobrazení duality světa zemřelých a živých, mocných a poddaných, Boha a člověka. Tyto reality nejsou v ději dramatu striktně separovány, naopak se navzájem proplétají a ovlivňují. Při praktikování dziadů jsou přivoláváni zemřelí, ve které se převtělují lidé z přihlížejícího davu skrze drobné změny kostýmů, čímž je vizuálně podtržen vztah mez živými a mrtvými předky. Dav na způsob chóru opakuje obřadní formule a verše tajemně recitované žrecem, pohanským knězem (Dariusz Waraksa), ale opouští místo rituálu, když se zjeví odraz duše Gustava (Marcin Kaleta) a téměř násilně odvádějí mladou ženu, Gustavovu milou (Martyna Braca), která je jeho přítomností zcela omámená. Herecká představitelka svými drobnými pohyby a jemným hlasem dodává postavě křehkost, která podtrhuje dojemnost osudu mileneckého páru. Jejich setkání je totiž jedním z posledních společných okamžiků, politická situace, v níž jsou Poláci utlačováni ze všech stran, vede Gustava k boji za práva a svobody jeho národa a jednou z prvních obětí tohoto boje je jeho láska k milence – válka bere nejen životy, ale také ničí lidské duše a vztahy. Postava mladé ženy tuto změnu podtrhuje nápisem „Gustavus obiit hic natus est Conradus“ (Gustav zemřel, narodil se Konrád), který píše na zeď Gustavovy-Konrádovy cely, v níž je uvězněn za odbojovou činnost a přebírá novou identitu, ve které nemá místo láska k dívce, ale pouze láska k vlasti.

            Během pobytu ve vězení se v Konrádovi odehrává boj mezi dobrem a zlem, při kterém jsou mu nablízku Ďábel (Barbara Szotek-Stonawski) a Anděl (Małgorzata Pikus), jejichž ambivalentnost je podtržena kostýmy (Ďábel chodí v bílém a Anděl v černém smokingu), ale také skvělými hereckými výkony. Obě herečky střídají zdánlivou nezaujatost svých postav s prudkými výbuchy emocí, které přicházejí z nenadání a důraz v jejich hlasech způsobuje, že se zařezávají divákovi pod kůži. Konrádův boj však nemíří jen vůči vnějšímu světu, velký kus války se odehrává také v něm samém. Jeho herecký představitel v rozhovoru zahrnutém do programu k inscenaci nabízí interpretaci, v níž je Konrádova až fanatická válka vůči vyšší moci touhou po nalezení nového já a způsobem, jak se vypořádat se starými ranami, což se odráží také v jeho hereckém pojetí – Kaleta ukazuje Gustava jako zraněného, poměrně výbušného mladíka, z jehož bolesti se rodí tvrdý a neústupný Konrád.

           Přestože Konrád, stejně jako mnozí další uvěznění, spílá Bohu, odmítá rouhání, zvláště vůči Panně Marii, která je symbolem laskavého mateřského bezpečí, kterým má být vlast. Polsko je pak v Dziadech prezentováno jako Kristus, Spasitel, který má zemřít pro blaho jiných národů, současně však drama promlouvá o touze najít onoho Spasitele, který Polsko zachrání a vyvede je z područí k historické velikosti. Za tohoto Spasitele je nakonec označen Konrád, který se během modlitby kněze Piotra (Tomasz Kłaptocz), v níž je označen jako beránek, který bude ukřižován pro blaho národa, ukládá na sešikmený kříž. Tento kříž představuje dominantu scénografického řešení, je hracím prostorem a zároveň v sobě nese zmíněný symbol spasení. Kłaptocz ukazuje Piotra ze dvou perspektiv – v interakci s ostatními postavami neztrácí rozhodnost a hrdost, ani když mu senátor chrstne vodu do tváře, v soukromé modlitbě pak odhaluje silné emoce. Obětování lásky k milovanému člověku pro větší dobro je nakonec završeno jevištním zpodobněním piety, kdy si Konrádova milá klade jeho hlavu do klína, a závěrečnou scénou, ve které mladá žena doprovázena žrecem popisuje výjev pobodaného Konráda v čele trpícího národa.

            Přestože motivy ve hře v různé míře explicitně mluví specificky o situaci polského národa v konkrétním období jeho historie, v současných kontextech můžeme hru číst také jako aktuální obraz jakékoliv obranné války vůči silnějšímu agresorovi. Zvlášť ostře v této souvislosti vyniká asociace se současnou válkou na Ukrajině, protože i v Dziadech je oním nepřítelem Rusko, zosobněné postavou senátora (Grzegorz Widera), který si krutě pohrává se slepou ženou (Anna Paprzyca), jejíž dítě drží ve vězení. Slíbí jí se o chlapce postarat, namísto toho však posílá sluhu, aby dítě zavraždil. Kněze Piotra, který se odmítá podvolit jeho vůli, nechává uvrhnout do kobky, která se na scéně nachází pod konstrukcí kříže, zatímco se nad Piotrovou hlavou odehrává opulentní ples. Widera ukazuje senátora jako zlo v rouše beránčím, neustále úsměvy a falešná laskavost je narušena pouze v konfrontací s pravdou a vzdorujícím Piotrem. O to mocněji pak působí zoufalství a bolest slepé matky, skvěle vykreslené Annou Paprzyca. Senátorův výsměch polskému národu, respektive jeho poddaným, je v určitou chvíli postaven vedle úvah o roli Boha v životě člověka, jež v inscenaci zaznívají opakovaně. Dává Bůh člověku svobodnou vůli, aby mohl trpět v rukách těch, kteří ho o jeho svobodu okrádají? Odpověď můžeme vyčíst v blesku, který smrtí potrestá jednoho ze senátorových věrných sluhů, či v síle ducha, kterou ukazuje Konrádův nekončící odboj. Jeho svoboda byla vždy jen omezena, nikdy zcela popřena, protože nezávisí na nějakém vnějším stavu, nýbrž na stavu ducha. Dokud v nás zůstává vůle žít, dokud jsme duchem svobodní – máme naději. Naději, že jednoho dne se svět existující zatím třeba jen v našem nitru stane všeobecnou skutečností.

 

Magdalena Marie Franková

 

Režie Bogdan Kokotek

Scénografie a kostýmy Krzysztof Małachowski

Hudba Zbigniew Siwek

Choreografie Gabriela Klusáková

Psáno z premiéry 6. 1. 2024.

 

Hrají: Marcin Kaleta, Grzegorz Widera, Tomasz Kłaptocz, Dariusz Waraksa, Anna Paprzyca,

Adam Milewski, Małgorzata Pikus, Barbara Szotek-Stonawski, Lidia Chrzanówna, Jakub

Wyszomirski, Zbyšek Radek, Katarzyna Kluz, Karol Suszka, Martyna Braca, Kamil Mularz, Iwona Bajger, Marek Michałek

           

 

Kolejne inscenizacje

TAJEMNICZY OGRÓD

Szczegóły inscenizacji

OPOWIEŚĆ WIGILIJNA

Szczegóły inscenizacji

SKRZYPEK NA DACHU

Szczegóły inscenizacji