FRANKENSTEIN CZ

Seznamte se s umělci spolupracujícími s Bajkou

Lukáš Bouzek a jeho Frankenstein

Šapitó – cirkus – pouť

Jako malý jsem byl s dědečkem na pouti a tam byl takový stan, kam zvali na hadí ženu a boj s medvědem a já jsem tam chtěl strašně jít, ale děda mě tam nevzal. Tak jsem si v mysli vytvořil takovou verzi, jak to tam asi vypadalo.

Díky dědovi teď máme pouť v šapitó. A diváci dnes mají to štěstí vstoupit do vašeho pouťového snu.

Kamenné divadlo, nebo šapitó — splněný sen divokých herců?

Je to asi stejné, jako když se rozhodujete jet na dovolenou: pod stan, nebo do hotelu?

Kamenné divadlo poskytuje zázemí, je o vás postaráno a je to skvělé. Šapitó si člověk musí postavit sám, chce to určitý výkon, je třeba do toho investovat nějakou práci a pak je zase zbourat a převézt jinam. Ten pocit mi přijde takový bytostný.

Kočovný život někoho přitahuje, a někoho naopak zneklidňuje. Mě přitahuje ta volnost, lehkost.

Nejste obklíčen zdmi instituce, to dává prostor pro jiné smýšlení o divadle.

Je skvělé, když se soubor podílí na celém procesu stavění šapitó v prostoru, kde není nic, jen zelená louka, a pak tam vznikne představení a odehraje se něco magického, poté vše skončí a jede se jinam. Vnímáte změny počasí, je tam hodně proměnných.

Je to jisté symbolické kontinuum pro Bajku, která od svého vzniku jezdila po okolních školách, stavěla si vše sama. I teď má možnost hrát dvojím způsobem.

Vnímat se, být si blíž

Jsme moc rádi za workshopy, kterými s námi procházíte, učíte nás pracovat na tom, abychom se více vnímali, měli k sobě důvěru.

Odkud pramení tento způsob práce? Ptám se proto, že není zcela obvyklý.

Než jsem začal studovat herectví, věnoval jsem se improvizačnímu divadlu. Když hrajete s kolegy, musíte se poslouchat, vnímat. Zkoušení nespočívá v tom, že se nacvičuje nějaký tvar, ale v tom, že se lidé učí na sebe napojit a nebýt za každou cenu ten nejhlavnější a nejdůležitější. Na DAMU jsem se pak potkal se svým profesorem Miroslavem Krobotem, což bylo zásadní, protože ten také vycházel z improvizací, učili jsme se vnímat sebe navzájem i diváky.

Hlavní je ale zřejmě to, že já neodděluji divadlo od svého civilního života, nějak mi to prorůstá, jsem jeden Lukáš. Mám to takhle i v životě; snažím se vnímat věci kolem sebe, být teď a tady, cítit potřeby nejen své, ale i těch druhých, a to mi přerůstá i do divadla, protože je součástí mého života.

Já ke své práci potřebuji kolektiv lidí, partu. Lidé mě inspirují, každý má nějakou dynamiku, nějak funguje a z takových setkání a konfrontací vznikají nápady. A když je tomu člověk otevřený, pak z toho může stvořit představení.

Je skvělé, když si v práci můžete říct, že je to stále lepší a lepší, že jdeme hloub a dál. Myslím, že Bajka to tak má. I když to zní absurdně, protože pokaždé se snažíme dát do naší práce maximum. Je dobré ale říct, že náš způsob práce se liší od obvyklých zkoušek činoherního souboru, tzn. od čtení připraveného textu, přes jeho interpretaci až po adaptaci na scéně. Pracujeme zcela jiným způsobem.

Na základě improvizací vymýšlíme scény, které se okrajově dotýkají našich témat, pak je stále více prohlubujeme o prvky improvizace, ve kterých každý herec přispívá svým nezaměnitelným prvkem, svou niternou částí.

Vy nemáte strach tento prostor hercům vytvořit, nabídnout jim tuto svobodu. Opírat se o zkušenosti každého z nás a spojovat je v naši společnou cestu, protože Vám záleží na tom, aby to, co vznikne, bylo naší společnou vizí.

Mantinelem je téma, kniha. Pro mě je to dost přirozené. Já bych se naopak bál mnohem víc přijít s vlastním materiálem a říct: „Takhle to chci!“. Po přečtení knihy jsem měl jistý pocit, který jsem si neuměl na začátku vůbec představit. Teď si myslím, že tam máme úplně vše, co jsem tam chtěl dát. 

Improvizační hry

Snažil jsem se vždy na nějaký pocit nebo pasáž z knihy vybrat ze svého arzenálu optimální nástroj, který herci pomůže. Skvělé je, když se najednou herci i režisér stávají jedním organismem a začíná to fungovat dohromady, „cítí“ se a vytříbí si názory na téma. Vznikne pak jakýsi prazáklad, který všichni cítí stejně, na ten se pak naroubuje další věci.

Nadčasové téma Frankenstein — prasci-fi pro starší děti a dospělé 

Při čtení románu jsem se snažil být poctivý sám k sobě a zkoumat věci, které mě oslovily. Přišlo mi líto tvora, kterého Frankenstein probudil k životu. Kladl jsem si otázku, kdo je větší zrůda, zda vědec, který stvořil netvora nebo netvor sám. Je velmi těžké v životě soudit, protože člověk nikdy nevidí do hloubky, nevidí vzájemné propojení dění.

Rozčilovala mě Frankensteinova nezodpovědnost za svůj vynález. Netvor byl ve velké nevýhodě. Byl stvořen do světa, o němž neměl ponětí a nedostávalo se mu žádné podpory. Přišlo mi krásné a dojemné, že netvor obdivoval člověka. I když se i člověk někdy chová jako zrůda a božství, které v něm je, mizí. Mrzí mě, že ti dva k sobě cestu nenašli.

Mluvíme také o strachu, který lidem znemožňuje otevřeně se podívat na věci a vyvolává v nich útočnou reakci. O tom, jak je těžké akceptovat a přijmout odlišnost lidí.

Jsem ráda, že nakonec je naše představení vlastně o lidství, o tom, co je v našich životech důležité a opravdové.

Závěr představení, který jistě mnohé překvapí, je vaším způsobem, jak se dívat na svět.

Ze své vlastní životní zkušenosti můžu říct, že pro člověka je zřejmě nejtěžší, když se potká sám se sebou, když se musí přijmout takový, jaký je. Mít rád sám sebe. A když má rád sám sebe, pak může mít rád i ty ostatní.  

Vztahuji to k Frankensteinovi, který jako by se bál podívat sám sobě do tváře. Není schopen přijmout, že člověk může mít i temné stránky. Když člověk nedokáže přijmout sám sebe a mít se rád, nedokáže být šťastný, a když nedokáže být šťastný, nepřeje to ani jiným. Vše se pak hroutí.

Láska je v něčem zprofanované slovo. Ale proč by mělo být? Člověk musí milovat sám sebe, aby mohl milovat jiné lidi a být velkorysý, protože každý z nás jsme jiný, ale dohromady tvoříme něco krásného. V celém představení se asi zrcadlí tahle moje zkušenost.

Jsme moc rádi, že máte zrovna tuto zkušenost.

Jaké to je být tady s námi, s Bajkou?

Je to pro mě velký zážitek, cítím se tu jako doma. Bajka na mě nedýchla kamenným divadlem. A máte svůj vlastní jazyk, což se mi velmi líbí. Je to tu něčím specifické, ale nevím čím. Asi že jsou tady lidi rádi, že mají divadlo rádi a neberou ho jako práci.

Motivace

Mluvíme o vědci, který snad měl na začátku dobrou motivaci, pýcha a ješitnost ho ale hnaly k překročení mezí.

Nejde jen o zodpovědnost vědce nebo vynálezce, ale každého jednoho z nás. Vlastně je stále na naší osobní zodpovědnosti, jakou motivaci máme pro své jednání, pro svůj život.

V tom je svoboda člověka, každý z nás se může rozhodnut.

Mluvit o tom s dětmi je důležité. Jsme totiž také tvůrci. Tvoříme své životy a motivace nám udává náš směr.

Rozhovor vedla dramaturgyně Bajky, Lena Pešák

Zde si můžete přečíst dvě RECENZE představení:

https://www.ostravan.cz/86763/frankenstein-tesinske-bajky-ktery-si-odbyl-premieru-na-dole-barbora-je-vydarenou-ukazkou-napaditeho-uchopeni-klasiky/

Monstrózní příběh o pomíjivosti a lásce

             Bajka zahájila sezónu během festivalu Scéna bez hranic premiérou Frankensteina. Známý hororový příběh anglické spisovatelky Marry Shallyové je, jak žádala doba v níž psala, protkán značným množstvím filozofických úvah a myšlenek, což se odráží i v těšínském zpracování. Realizace je určena dětem starším deseti let, jejichž pozornost je upoutána právě fantaskními prvky, zatímco jsou seznamováni s tak náročnými skutečnostmi, jakými jsou láska a smrt.

            Celý příběh přitom odráží potulný charakter aktuální sezóny, v níž Bajka hraje mimo svou domovskou scénu. Na šapitó, kde našla dočasně útočiště, visí nápis "Střelnice”, zatímco uvnitř stojí dřevěná konstrukce připomínající maringotku, kde si mohou lidé na pouti či jarmarku něco vystřelit. Herci přicházejí na scénu v průvodu vedeném věštkyní Danielou Sedláčkovou, která
v příběhu plní průvodce a vševědoucí vypravěčky. Právě v jejích výstupech se nejčastěji objevují zamyšlení se nad tím, co znamená láska, jak se ukazuje, a jak bolí ztráta milovaného člověka. Své repliky pronáší bez zbytečného patosu a naopak jim dodává spíše naléhavý tón. Stejně jako ona proplouvají dějem i tři kostlivci (Ewa Kus, Jan Szymanik, Wanda Michałek), jejichž symbolický počet trochu připomíná čarovné tři sudičky. Do jisté míry fungují jako komický prvek, ale jejich karbaničení je spíše tíživou metaforou osudu – komu padne jaká karta? A jaká karta vlastně padla Viktoru Frankensteinovi, kterého skvěle ztvárnil Marek Moravec? Budoucí vědec vyrůstá zdá se obklopen milujícími rodiči (Dorota Grycz, Jakub Tomoszek) a přáteli, kteří ho podporují v jeho studiu. Je proto celkem pochopitelné, že po smrti matky upadá do hlubokého smutku a začíná hledat způsob, jak vrátit mrtvým život, následkem čehož se rodí Frankensteinovo monstrum. Viktorova urputnost získat ztracené ho však odtrhne od živých a to způsobem, že když skutečně zemřou, není to poprvé, kdy o ně přišel. Není však jasné, zda skutečně chápe, co je to láska, vždyť není schopen ji věnovat ani vlastnímu stvoření, jež přitom touží po jediném – po člověku, který ho bude mít rád.

            Inscenace využívá celé škály loutek, od plošných, přes marionetu Frankensteina až po mohutnou postavu monstra složeného z mnoha jednotlivých dílů. Hudbu napsala Daniela Sedláčková, která představení rovněž na živo doprovází s akordeonem. Kromě již zmíněného jarmarečního nádechu je důležitou součástí inscenačního řešení také stínohra. V bočních rámech dřevěné konstrukce se nacházejí bílá plátna, skrze něž herci doplňovali příběh zdánlivě drobnými detaily, právě ty však činily celek naprosto čarovným. Jako příklad může sloužit samotná scéna oživení monstra, jež Viktor skládalve „sklepení“ zahalen dýmem, zatímco okolo něj létaly jednotlivé části budoucího těla – přesné vykreslení okamžiku, které se obešlo bez hollywoodské krvavé koupele či zbytečně vygradovaného děsu. Co by však mohlo způsobit divákům trochu nepříjemností je scéna, kde je monstrum loveno vesničany – práce světel skvěle funguje
v divadelním slova smyslu, ale není vhodná pro osoby trpící například epilepsií.

            Frankenstein ukazuje, že Bajka skutečně není jen pro děti – hloubka příběhu i jeho myšlenek daleko překračuje rámec „dětských“ inscenací. Mohli bychom tvrdit, že k tomu navádí už předloha, ale když v myšlenkách porovnávám různá audiovizuální zpracování tohoto tématu
a těšínské dramaturgicko-režijní uchopení, napadá mě, „že dva lidé nejsou schopni odvyprávět jeden příběh stejně“, a tak se možná pokaždé díváme na originál. Originál z dílny Bajky připomíná, že v realitě současného světa i dospělí potřebují připomenout, že jejich činy mají následky, za něž nesou zodpovědnost. A jak důležité je mít po svém bohu někoho, kdo mě má rád a kdo mi to dává znát – aby se to pak děti nedozvěděly poprvé až od Frankensteina. Či snad jeho monstra…?

 Magdalena Marie Franková