Ředitel Těšínského divadla a šéf České scény
Dnes dospělý muž a zkušený režisér, dřív kluk, který se zajímal o divadlo. Petr Kracik urazil ve svém divadelním životě hodný kus cesty a nedokázaly ho odradit ani řeči o bláznovství. Divadlo jako takové byla jeho první volba. Když však v sedmé třídě zmínil, že uvažuje o divadelní kariéře, nesetkal se s podporou, proto také zvažoval studium filmové historie. Jeho první inscenací byla hra Nina od sovětského autora Andreie Kutěrnického, kterou vytvořil v 18 letech.
Studoval na gymnáziích v Trutnově a Náchodě, Lidovou konzervatoř v Hradci Králové a nástavbové studium: obor výchova a vzdělávání dospělých na pedagogické škole v Chrudimi. Po úspěšně složených maturitních zkouškách pokračoval ve studiu na divadelní fakultě AMU, obor činoherní režie. Absolvoval inscenacemi Ledová sprcha, Krejcarová opera a Jak se v Čechách strašívalo (tuto inscenaci vytvořil na katedře loutkového divadla).
Jako režisér prošel mnoha divadly. První angažmá získal v Loutkovém divadle Radost v Brně, kde vytvořil několik pozoruhodných inscenací. Poté přešel na krátkou dobu do Divadla E. F. Buriana v Praze, coby režisér a umělecký šéf. Odtud pokračoval do pražské Libně, konkrétně do Divadla pod Palmovkou, kde působil jako režisér, umělecký šéf a ředitel dlouhých třiadvacet let. Na rok se stal také uměleckým ředitelem Fantoma opery (GoJa Praha) a dnes je druhým rokem v pozici ředitele Těšínského divadla. Mimo to hostoval v Divadle Na Vinohradech, v Národním divadle, Státní opeře, v Hudebním divadle Karlín a městských divadlech v Brně, Českých Budějovicích, Pardubicích, Hradci Králové či Prešově. Jeho inscenace však nezůstaly jen na domácí půdě, hrály se na zájezdech a festivalech v mnoha cizích zemích od Polska a Slovenska, přes Maďarsko, Rumunsko, Slovinsko, Itálii, Francii až po Japonsko. Několik let vedl ateliéry herecké výchovy na katedře činoherní režie a na katedře loutkového a alternativního divadla jako pedagog divadelní fakulty AMU v Praze. Působil také jako pedagog herecké výchovy na Mezinárodní konzervatoři v Praze.
Z autorů je mu velmi blízký A. P. Čechov, kterého však doposud neměl možnost režírovat. Mezi oblíbené žánry patří tragikomedie a rád se soustředí i na hudební divadlo. Paradoxem jeho tvorby jsou ženy. Přestože jim dodnes neporozuměl, jak tvrdí, vyskytují se ve významných pozicích prakticky v každé hře, kterou kdy režíroval. Stěžejní inscenací byl podle něj Ibsenův Peer Gynt, kterého zpracoval jak loutkoherecky, tak i činoherně. Co se ocenění týče, drží se myšlenky: „Je lepší mít zaživa dobrou pověst u diváků, než krásný epitaf od umělecké kritiky na náhrobním kameni.“