Herečka Jolana Ferencová se považuje za holku z ulice. Původně se totiž natruc vyučila prodavačkou, když ji táta nepustil na konzervatoř. A když se pak v divadle objevila jako elév, získávala vzdělání za pochodu, zkrátka rovnou na jevišti.
Do divadla se zamilovala ještě v období, kdy chodila na dramatický obor do tehdejší lidové školy umění, a na profesionálním jevišti se objevila velkou oklikou v pětadvaceti letech. Od té doby je stále součástí českého souboru Těšínského divadla, kterému je věrná jako pes. Všechny nabídky na hostování doposud odmítla.
Poprvé hrála záskok ve sboru v Gazdině robě. Role to byla sice drobná, ona však měla pocit, že hraje Julii. Hned nato se objevila v inscenaci Ostře sledované vlaky v režii Pavla Palouše jako sestřenice. Kritika ji dokáže rozladit, ale neustále si připomíná, že je to vždy jen pohled jedince a jako takový bývá hodně subjektivní. Názor diváka je pro ni každopádně důležitější.
Není vyhraněná vůči konkrétnímu žánru, spíše kvituje různorodost a ráda se se vším popere. Mezi své stěžejní role řadí Ženu v Ďáblici, Doris v inscenaci Každý rok ve stejnou dobu či pana Henriho ve hře Eurydika pod režijním vedením Františka Laurina. U svých kolegů obdivuje především přirozenost a každý, kdo dokáže takto hrát, je pro ni vzorem. Dříve si chtěla zahrát Edith Piaf.
